Dle rozhodnutí německého Nejvyššího Federálního Soudu pro Pracovní Právo (německy: Bundesarbeitsgericht) kompenzace podle § 15 II německého antidiskriminačního zákona (německy: Allgemeines Gleichbehandlungsgesetz) (v tomto případě se jednalo o diskriminaci na základě pohlaví) musí zaručovat skutečnou a účinnou právní ochranu práv vyplývajících z antidiskriminačních směrnic práva Unie. V souladu s tím podle názoru soudu nepřipadá v úvahu upuštění od náhrady nebo stanovení náhrady na „nulu“ (rozhodnutí ze dne 28.10.2021 – spisová značka: 8 AZR 371/20).
Rozhodnutí soudu odpovídá ustanovením unijního práva, podle kterého je odpovědnost zaměstnavatele v případě diskriminace nezávislá na zavinění a uložené sankce musí mít odrazující účinek (čl. 17 směrnice 2000/ 78/ES). Redukce odškodnění na nulu tedy nepřipadá v úvahu, pokud je předmětem řízení tzv. zakázaná diskriminace. V praxi lze předpokládat, že náhrada bude pravidelně 1,5 hrubého měsíční mzdy zaměstnance, pokud se zaměstnavatel zvlášť neprovinil.
Náš komentář: Je třeba z našeho pohledu uvítat, že z důvodů právní jistoty upřesnil Nejvyšší Federální Soud pro Pracovní Právo v tomto rozhodnutí, že § 31 německého antidiskriminačního zákona nebrání následnému vzdání se nároků, ale pouze vzdaní se práv vzniklých před dohodou o vzdaní se předmětných práv. Vzdaní se práva může být, stejně jako v projednávaném případě, zahrnuto také do komplexní dohody o vypořádání v mimosoudním ukončení pracovního poměru nebo v soudním smíru.